Naši pomocníci

Kdopak by někdy nezažil to výše popisované. Nejhorší na tom je, když člověk musí. Což se stává ve školách. Tam se student či žák látku prostě naučit musí, jinak je v průšvihu a dostane mírně řečeno nepříznivé ohodnocení svých znalostí. Tedy piťurku, čili sardel neboli nedostatečnou, z čehož nemá pražádnou radost ani student ani žák. Ještě menší nadšení při této známce projevují jinak láskyplní rodiče a zbouchají potomka, pokud se to ještě může. Jenže, co s tím? Pokud člověku hlava nebere například matematiku, tak se ji prostě nenaučí. Takže co? 

Takže nastupuje jiní forma učení, a to forma hravá, při které se naplno zapojí a předvedou co umí informační technologie. Taková hra se slovíčky na body dokáže pomoci zapamatovat si dvě lekce cizího jazyka rychleji než deset kantorů, či osm knih. 

Samozřejmě, stále je to je a jen učení, ale zkuste udržet u knihy studenta, když ho to, sakra, nebaví. Ovšem hrát se slovy hru, to je něco jiného. Berte to samozřejmě jen jako příklad. Zmíněné informační technologie pomáhají nejen žákům a studentům, ale i nám dalším v normálním životě. Mobil počítač, tablet, to jsou věci, kterými se běžně obklopujeme a běžně s nimi pracujeme, nebo se jejich pomocí bavíme. Je jen těžko říci do kterého oboru na této planetě tyto moderní vymoženosti ještě nezasáhly. Není snad ani takového oboru. A pokud ano, tak já o něm nevím. A nebudu ho hledat. 

Člověk se s tím setkává na každém kroku. V trolejbuse, v práci, při nákupu v obchodním domě, prostě všude a neuteče před tím naprosto nikde. Je zbytečné se o to pokoušet. Netvrdím, že to nejde, ale jednoduché by to nebylo. Snad jen se nechat vysadit někde na ostrově, kde je zabezpečeno jídlo, nevím, jakou formou, ale ani zde by člověk nesměl zvedat hlavu k nebi, kde již není chvilky, aby tam nepřeletělo letadlo. 

Tak vidíte, jsme v tom. A všichni.