Autor: devene

Není to zase až tak dávno, jak si jistě vzpomenete. Byli to hlavně Němci, kdo to do nás prali ze všech stran. Že máme ty příchozí z neznáma nechávat na pokoji, i když se vědělo nebo aspoň tušilo, že to nejsou žádní mudrcové z Východu, kteří se k nám přišli jako kdysi do Betléma poklonit novorozenému spasiteli. Že mohou být nebezpeční. Ale měli jsme je bez zadržování nechávat projít naší zemí. Protože chtěli většinou do Německa a třeba paní Merkelová hrdě tvrdila, jak to Němci zvládnou.
Víme, jak to zvládali. Nebo takzvaně zvládali. Víme, že to nebyl žádná sláva. Ale těch, kdo tvrdili, že to země nezvládá, bylo málo. I v dobách, kdy nás tlačili do uprchlických kvót.

Pak se nějakou dobu mlčelo a svět pomalu pozapomněl. Jenže já ne a ne zapomenout. Hlavně když jsem se teď dočetla o tom, nad čím by určitě někdo plným právem zlomyslně řekl: „Dobře jim tak!“
V současnosti je prý v kurdském táboře Al-Hol na severu Sýrie zavřených asi 200 manželek bojovníků Islámského státu s dětmi, pocházejících právě z Německa. Kdysi se prostě nechaly zlákat, odjely tam za svými vyvolenými a staly se jejich ženami. A teď žebrají, aby se směly do Německa vrátit. Že prý se v tom táboře nedá žít. Je tam prý chaos, ve stanech tam na ně prší, nemají tam toalety ani pitnou vodu. Žijí tam mezi odpadky a krysami, děti bývají často nemocné a na doktora tam člověk nenarazí. A to prý už ani nemluvě o tom, jak se k nim kurdští strážní chovají, jak je ohrožují zbraněmi a elektrickými obušky. Jak jim kradou humanitární pomoc nebo si za ni nechávají platit. A i OSN jim v tom dává za pravdu. Že prý tam skutečně zemřely stovky dětí na podvýživu a infekce.

A Německo? Pro jeho bezpečnostní úřady je to prý problém, nemající řešení. Protože jsou tyto ženy podezřelé z přípravy závažných násilných činů, které by mohly Německo ohrozit, jsou radikalizované a v tomto duchu vychovávají i svoje děti. A tak by mohli v Německu přibýt další radikální islamisté. A ty tam nechtějí, protože je úřady nedokážou kontrolovat.
Takhle tedy zvládli ty, kdo k nim přitáhli z cizích zemí, kdo s Německem nikdy neměli nic společného. Ty si k sobě ochotně pozvali. A i když chápu jejich obavy, nedá mi to. Tyhle dvě stovky žen, které v Německu nechtějí, jsou přece jejich vlastní lidé! A ty ať si někde v té Sýrii na rozdíl od cizorodých migrantů třeba pojdou?

Není to zase až tak dávno, jak si jistě vzpomenete. Byli to hlavně Němci, kdo to do nás prali ze všech stran. Že máme ty příchozí z neznáma nechávat na pokoji, i když se vědělo nebo aspoň tušilo, že to nejsou žádní mudrcové z Východu, kteří se k nám přišli jako kdysi do Betléma poklonit novorozenému spasiteli. Že mohou být nebezpeční. Ale měli jsme je bez zadržování nechávat projít naší zemí. Protože chtěli většinou do Německa a třeba paní Merkelová hrdě tvrdila, jak to Němci zvládnou.
Víme, jak to zvládali. Nebo takzvaně zvládali. Víme, že to nebyl žádná sláva. Ale těch, kdo tvrdili, že to země nezvládá, bylo málo. I v dobách, kdy nás tlačili do uprchlických kvót.

Pak se nějakou dobu mlčelo a svět pomalu pozapomněl. Jenže já ne a ne zapomenout. Hlavně když jsem se teď dočetla o tom, nad čím by určitě někdo plným právem zlomyslně řekl: „Dobře jim tak!“
V současnosti je prý v kurdském táboře Al-Hol na severu Sýrie zavřených asi 200 manželek bojovníků Islámského státu s dětmi, pocházejících právě z Německa. Kdysi se prostě nechaly zlákat, odjely tam za svými vyvolenými a staly se jejich ženami. A teď žebrají, aby se směly do Německa vrátit. Že prý se v tom táboře nedá žít. Je tam prý chaos, ve stanech tam na ně prší, nemají tam toalety ani pitnou vodu. Žijí tam mezi odpadky a krysami, děti bývají často nemocné a na doktora tam člověk nenarazí. A to prý už ani nemluvě o tom, jak se k nim kurdští strážní chovají, jak je ohrožují zbraněmi a elektrickými obušky. Jak jim kradou humanitární pomoc nebo si za ni nechávají platit. A i OSN jim v tom dává za pravdu. Že prý tam skutečně zemřely stovky dětí na podvýživu a infekce.

A Německo? Pro jeho bezpečnostní úřady je to prý problém, nemající řešení. Protože jsou tyto ženy podezřelé z přípravy závažných násilných činů, které by mohly Německo ohrozit, jsou radikalizované a v tomto duchu vychovávají i svoje děti. A tak by mohli v Německu přibýt další radikální islamisté. A ty tam nechtějí, protože je úřady nedokážou kontrolovat.
Takhle tedy zvládli ty, kdo k nim přitáhli z cizích zemí, kdo s Německem nikdy neměli nic společného. Ty si k sobě ochotně pozvali. A i když chápu jejich obavy, nedá mi to. Tyhle dvě stovky žen, které v Německu nechtějí, jsou přece jejich vlastní lidé! A ty ať si někde v té Sýrii na rozdíl od cizorodých migrantů třeba pojdou?

Může být překvapením, že to, když někdo sdílí spokojené fotky velmi intenzivně a pravidelně nemusí znamenat přítomnost naprosto ideálního rodinného života. Někdy to naopak je tak, že vztahy dost skřípou, ale touha předvést se před svým okolím a nenechat na sobě nic zdát je pro tyto lidi důležitější. Schovat se dneska za fotky a virtuální svět je pro nás velmi snadnou cestou, ale dlouhodobě neřešit neshody není ideálním řešením a může dopadnout až závratně špatně.

Stud a strach
Kamarádky vás ještě před svatbou varovali, že váš nastávající není žádná výhra, možná i dost pije a navíc si s ním udělat dítě by byl veliký risk, stejný názor měla i vaše nejbližší rodina. Vy jste si samozřejmě udělala vše po svém a bohužel okolí mělo pravdu. Jenomže se bojíte jejich reakce, že se vám budou smát nebo nadávat, tak se schováváte za ideální svět, který je pouze na vašem profilu a ve vaší hlavě. Pokud jde o tento nebo podobný případ, kde situace může gradovat i domácím násilím, raději zapomeňte na pohádkového prince, toho budete mít čas hledat později. Soustřeďte se na to, jak z toho ven a ne jak takový „milostný vztah“ udržet. Svěřte se někomu, komu věříte a nebojte, určitě se vám nebude smát, ale bude se snažit pomoci.

Póza
Nedávno jste si s partnerem pořídili miminko. Vždycky jste byla módní hvězdou s ideální postavou a značkovým oblečením a kosmetikou. Jenomže tělo se po porodu změnilo a s jedním platem si nemůžete dovolit nakupovat tolik značkového oblečení a bot jako dřív. Tak se bojíte scházet s přáteli a raději střídáte pár kousků ale opravdu značkových a co nejvíce skrýváte na fotografiích svou postavu. Je to zase póza a sen o vašem ideálním životě. Nechte toho, máte zdravé dítě a vy jste taky v pořádku. Časem budete zase ve formě a i peníze na luxusnější kousky budou. Zatím se v klidu běžte pochlubit kamarádkám krásným uzlíčkem štěstí i v levném outfitu, určitě to pochopí, a jestli ne, tak opravdu vám za to nestojí.
Prarodiče na sociálních sítích
To, že jsou babičky a dědečkové na sociálních sítích nebo alespoň vlastní chytrý telefon, na který mohou pořizovat fotografie a videa nevěstí nic špatného. Horší je to, když se o svá vnoučata nezajímají, pouze velmi sporadicky, ideálně, když něco dětičky slaví. Může jít třeba o svátek, narozeniny či Vánoce. V tu chvíli se k vám domů přiženou jako velká voda a komedie začíná. Focení každého kroku a hlavně při bujarém objímání svých milovaných vnoučat. Po tomto aktu se odeberou domů, všechny fotky sdílí na sítích nebo se jimi chlubí všem v okolí a pyšní se titulem babička roku. Po této návštěvě se neozývají do doby, kdy nastane jiné jubileum nebo svátek. Dětem se to dost těžko vysvětluje.
 
Závěrem mohu říct jen to, že se nebojte, ten kdo má větší množství rodinných fotek na internetu, nemá lepší život než vy. Nikdo není dokonalý a na vztazích se může pracovat, ale jen tehdy pokud si problém dokážete přiznat.

Může být překvapením, že to, když někdo sdílí spokojené fotky velmi intenzivně a pravidelně nemusí znamenat přítomnost naprosto ideálního rodinného života. Někdy to naopak je tak, že vztahy dost skřípou, ale touha předvést se před svým okolím a nenechat na sobě nic zdát je pro tyto lidi důležitější. Schovat se dneska za fotky a virtuální svět je pro nás velmi snadnou cestou, ale dlouhodobě neřešit neshody není ideálním řešením a může dopadnout až závratně špatně.

Stud a strach
Kamarádky vás ještě před svatbou varovali, že váš nastávající není žádná výhra, možná i dost pije a navíc si s ním udělat dítě by byl veliký risk, stejný názor měla i vaše nejbližší rodina. Vy jste si samozřejmě udělala vše po svém a bohužel okolí mělo pravdu. Jenomže se bojíte jejich reakce, že se vám budou smát nebo nadávat, tak se schováváte za ideální svět, který je pouze na vašem profilu a ve vaší hlavě. Pokud jde o tento nebo podobný případ, kde situace může gradovat i domácím násilím, raději zapomeňte na pohádkového prince, toho budete mít čas hledat později. Soustřeďte se na to, jak z toho ven a ne jak takový „milostný vztah“ udržet. Svěřte se někomu, komu věříte a nebojte, určitě se vám nebude smát, ale bude se snažit pomoci.

Póza
Nedávno jste si s partnerem pořídili miminko. Vždycky jste byla módní hvězdou s ideální postavou a značkovým oblečením a kosmetikou. Jenomže tělo se po porodu změnilo a s jedním platem si nemůžete dovolit nakupovat tolik značkového oblečení a bot jako dřív. Tak se bojíte scházet s přáteli a raději střídáte pár kousků ale opravdu značkových a co nejvíce skrýváte na fotografiích svou postavu. Je to zase póza a sen o vašem ideálním životě. Nechte toho, máte zdravé dítě a vy jste taky v pořádku. Časem budete zase ve formě a i peníze na luxusnější kousky budou. Zatím se v klidu běžte pochlubit kamarádkám krásným uzlíčkem štěstí i v levném outfitu, určitě to pochopí, a jestli ne, tak opravdu vám za to nestojí.
Prarodiče na sociálních sítích
To, že jsou babičky a dědečkové na sociálních sítích nebo alespoň vlastní chytrý telefon, na který mohou pořizovat fotografie a videa nevěstí nic špatného. Horší je to, když se o svá vnoučata nezajímají, pouze velmi sporadicky, ideálně, když něco dětičky slaví. Může jít třeba o svátek, narozeniny či Vánoce. V tu chvíli se k vám domů přiženou jako velká voda a komedie začíná. Focení každého kroku a hlavně při bujarém objímání svých milovaných vnoučat. Po tomto aktu se odeberou domů, všechny fotky sdílí na sítích nebo se jimi chlubí všem v okolí a pyšní se titulem babička roku. Po této návštěvě se neozývají do doby, kdy nastane jiné jubileum nebo svátek. Dětem se to dost těžko vysvětluje.
 
Závěrem mohu říct jen to, že se nebojte, ten kdo má větší množství rodinných fotek na internetu, nemá lepší život než vy. Nikdo není dokonalý a na vztazích se může pracovat, ale jen tehdy pokud si problém dokážete přiznat.

Elon Musk se narodil v roce 1971 v Jihoafrické republice, kde strávil i celé své dětství. Následovalo studium na Pensylvánské univerzitě, titul z fyziky a chemie a také první projekt – mapovací portál Zip2. Následoval ještě významnější projekt, který byl logickou reakací na aktuální rozvoj internetu v té době – internetové platby Paypal . Následně přišla Tesla, další velmi ambiciozní projekt, který zafungoval a dnes je Tesla leadrem na poli elektromobilů a její čištý zisk byl v loňském roce téměř 140 milionů dolarů. Ještě ambicioznější projekt je Space X, který má do budoucna umožmit komereční a finančně dostupnější lety do vesmíru a díky němuž bychom podle Muska v budoucnu mohli kolonizovat Mars.

Neuralink je společnost, která vyvíjí zařízení, jež má za úkol se spojit s lidským mozkem a pomocí jeho aktivity pak ovládat třeba počítač nebo telefon. V současné době zaměstnává cca 100 lidí, Elon Musk do ní vložil téměř 100 milionů dolarů a dalších 50 milionů dolarů získal od investorů. Elon Musk přichází se zařízením, které se implementuje do mozku pomocí precizního robota. Zařízení se mozku přiblíží pomocí 4 dírek o průměru 8mm, do kterých jsou vloženy senzory a za ucho se pak dá miniaturní počítač. Výzkum zatím probíhá v teoretické rovině, neboť na testování na lidech zatím chybí potřebné povolení. Musk ale své zařízení prozatím testuje na zvířatech, zejména na krysách a úspěšnost se jeví být vysoká, firma udává úspěšnost kolem 87%. Co ale zůstavá velkou neznámou a co také brání naplno rozjet testování tohoto nového projektu, jsou zdravotní rizika. Zatím nevíme, co senzory tak blízko mozku mohou člověku způsobit. Může to být krátkodobé i dlouhodobé poškození nebo trauma.

Všechny projekty Elona Muska včetně Neuralinku, mají za cíl pomoci lidské společnosti. Neuralink by měl pomoci pacientům s nemocí, která jim brání ovládat informační technologie rukou (např.paralýza). Tito lidé by v budoucnu mohli ovládat například mobilní telefon pouhou myšlenkou. Samozřejmě se i nabízí praktické zjednodušení běžného života, tj. například psaní SMS nebo emailů pomocí myšlenky. Zatím je tento projekt na samém začátku, jisté ale je, že tento miliardář a vizionář své vize neopouští a vždy je dotahuje do úspěšného konce. O Elonu Muskovi a jeho projekt tak určitě brzy opět uslyšíme.

Elon Musk se narodil v roce 1971 v Jihoafrické republice, kde strávil i celé své dětství. Následovalo studium na Pensylvánské univerzitě, titul z fyziky a chemie a také první projekt – mapovací portál Zip2. Následoval ještě významnější projekt, který byl logickou reakací na aktuální rozvoj internetu v té době – internetové platby Paypal . Následně přišla Tesla, další velmi ambiciozní projekt, který zafungoval a dnes je Tesla leadrem na poli elektromobilů a její čištý zisk byl v loňském roce téměř 140 milionů dolarů. Ještě ambicioznější projekt je Space X, který má do budoucna umožmit komereční a finančně dostupnější lety do vesmíru a díky němuž bychom podle Muska v budoucnu mohli kolonizovat Mars.

Neuralink je společnost, která vyvíjí zařízení, jež má za úkol se spojit s lidským mozkem a pomocí jeho aktivity pak ovládat třeba počítač nebo telefon. V současné době zaměstnává cca 100 lidí, Elon Musk do ní vložil téměř 100 milionů dolarů a dalších 50 milionů dolarů získal od investorů. Elon Musk přichází se zařízením, které se implementuje do mozku pomocí precizního robota. Zařízení se mozku přiblíží pomocí 4 dírek o průměru 8mm, do kterých jsou vloženy senzory a za ucho se pak dá miniaturní počítač. Výzkum zatím probíhá v teoretické rovině, neboť na testování na lidech zatím chybí potřebné povolení. Musk ale své zařízení prozatím testuje na zvířatech, zejména na krysách a úspěšnost se jeví být vysoká, firma udává úspěšnost kolem 87%. Co ale zůstavá velkou neznámou a co také brání naplno rozjet testování tohoto nového projektu, jsou zdravotní rizika. Zatím nevíme, co senzory tak blízko mozku mohou člověku způsobit. Může to být krátkodobé i dlouhodobé poškození nebo trauma.

Všechny projekty Elona Muska včetně Neuralinku, mají za cíl pomoci lidské společnosti. Neuralink by měl pomoci pacientům s nemocí, která jim brání ovládat informační technologie rukou (např.paralýza). Tito lidé by v budoucnu mohli ovládat například mobilní telefon pouhou myšlenkou. Samozřejmě se i nabízí praktické zjednodušení běžného života, tj. například psaní SMS nebo emailů pomocí myšlenky. Zatím je tento projekt na samém začátku, jisté ale je, že tento miliardář a vizionář své vize neopouští a vždy je dotahuje do úspěšného konce. O Elonu Muskovi a jeho projekt tak určitě brzy opět uslyšíme.

Slow fashion, neboli pomalá móda. Výraz, s kterým se setkáváme stále častěji. V souvislosti s tím, jak lidé začínají více přemýšlet o udržitelném rozvoji společnosti na naší planetě, mění se přístupy k produkovanému zboží. Začíná se více dbát na kvalitu než kvantitu. Avšak tento trend nás zasahuje pomaleji, než by bylo potřeba. Lákavé nabídce obchodních domů, ve kterých lze pohodlně nakoupit oblečení za nízké ceny, se opravdu těžko odolává. Každý z nás by se měl proto zamyslet, zda skutečně za tyto ceny dostává to, co chce.

Levné výrobky jsou jen jednou proměnnou. Měli bychom přemýšlet, jakou cestou se oblečení dostalo až do našich obchodních domů. Kdo ho vyrobil, jaká je odměna pro zaměstnance, kteří se na jeho výrobě podíleli (zamysleme se nad etikou a Fair trade, tedy spravedlivým obchodem), jak dlouho a jakými dopravními prostředky k nám putovalo, tedy jakou stopu jeho cesta zanechala na životním prostředí.

Velkou spotřebou oblečení zatěžujeme životní prostředí jak při výrobě, tak při zpracování odpadu, který při produkci vzniká. Další zátěží je finální rozpad oděvů při skládkování. Dalším nebezpečím, které hrozí, jsou environmentální dopady v místě výroby. Jde zejména o možné vyčerpání zdrojů a znečištění prostředí.

Výhody globalizovaného světa určitě vidíme všichni, ale když se podíváme na nevýhody, které spíše vidět nechceme, je jich mnoho.

Neměli bychom se spíše zaměřit na domácí produkty, podporu domácího trhu? 

Pomalou módou můžeme podpořit kvalitu nad kvantitou, výrobě zboží je věnováno více času, což se projevuje i v delší životnosti finálních výrobků. Menším, ale kvalitnějším množstvím oblečení vyrobeného z přírodních materiálů, které bude nadčasové, univerzální a takové, aby nepodléhalo rychle se měnícím trendům, ulevíme životnímu prostředí. Stejně tak tím, že budeme nakupovat lokálně.

Bylo by dobré, kdybychom vnímali nákup pomalé módy jako investici do budoucna.

Slow fashion, neboli pomalá móda. Výraz, s kterým se setkáváme stále častěji. V souvislosti s tím, jak lidé začínají více přemýšlet o udržitelném rozvoji společnosti na naší planetě, mění se přístupy k produkovanému zboží. Začíná se více dbát na kvalitu než kvantitu. Avšak tento trend nás zasahuje pomaleji, než by bylo potřeba. Lákavé nabídce obchodních domů, ve kterých lze pohodlně nakoupit oblečení za nízké ceny, se opravdu těžko odolává. Každý z nás by se měl proto zamyslet, zda skutečně za tyto ceny dostává to, co chce.

Levné výrobky jsou jen jednou proměnnou. Měli bychom přemýšlet, jakou cestou se oblečení dostalo až do našich obchodních domů. Kdo ho vyrobil, jaká je odměna pro zaměstnance, kteří se na jeho výrobě podíleli (zamysleme se nad etikou a Fair trade, tedy spravedlivým obchodem), jak dlouho a jakými dopravními prostředky k nám putovalo, tedy jakou stopu jeho cesta zanechala na životním prostředí.

Velkou spotřebou oblečení zatěžujeme životní prostředí jak při výrobě, tak při zpracování odpadu, který při produkci vzniká. Další zátěží je finální rozpad oděvů při skládkování. Dalším nebezpečím, které hrozí, jsou environmentální dopady v místě výroby. Jde zejména o možné vyčerpání zdrojů a znečištění prostředí.

Výhody globalizovaného světa určitě vidíme všichni, ale když se podíváme na nevýhody, které spíše vidět nechceme, je jich mnoho.

Neměli bychom se spíše zaměřit na domácí produkty, podporu domácího trhu? 

Pomalou módou můžeme podpořit kvalitu nad kvantitou, výrobě zboží je věnováno více času, což se projevuje i v delší životnosti finálních výrobků. Menším, ale kvalitnějším množstvím oblečení vyrobeného z přírodních materiálů, které bude nadčasové, univerzální a takové, aby nepodléhalo rychle se měnícím trendům, ulevíme životnímu prostředí. Stejně tak tím, že budeme nakupovat lokálně.

Bylo by dobré, kdybychom vnímali nákup pomalé módy jako investici do budoucna.

Nedá se říct, že by všichni, kdo v naší zemi žijí, měli dokonalý život. Spousta z nás si musí nejednu věc odepřít, aby vyšla s penězi, které má. Někdy si odříkáme luxusní věci a někdy i věci zdánlivě obyčejné a běžné. To podle toho, nakolik napnutý je náš rozpočet.
Ale jak tvrdí index společenského vývoje od společnosti Deloitte, zoufat si nemusíme. I když mají mnozí z nás problémy vyjít s penězi, máme se daleko líp, než jsme se mívali dřív. Naše kupní síla podle tohoto zdroje vzrostla od dob sametové revoluce o dvě třetiny, což znamená, že ten, kdo si tehdy mohl koupit tři nějaké věci, si dnes může koupit stejných věcí hned pět.

I když logicky jak kdo, protože si někteří z nás od těch časů polepšili více a někdo méně, a jsou i ti, kdo si pohoršili. Celkově však prý máme dvacátou čtvrtou nejvyšší životní úroveň mezi 146 zeměmi, které byly do tohoto hodnocení zapojené. A to vůbec není špatné.
Ty tam jsou i doby, kdy jsme byli přijímaní do Evropské unie jako chudí příbuzní se 69 procenty průměrné životní úrovně tehdejší unijní patnáctky. Dnes už jsme docela jinde, daleko výš. Platy u nás rostou od roku 1993 nepřetržitě a v letošním prvním pololetí jsme prý brali v průměru 33297 korun hrubého, kdežto v roce 1989 jen 3170 Kč.
A prý si navzdory tomu nevyhazujeme zbytečně z kopýtka. Šetřili jsme si a pořád si šetříme. V polovině devadesátých let jsme prý měli naspořených 13,05 % ze svých příjmů a loni pořád ještě 10,82 %.

Kupní sílu tak prý dnes máme o dvanáct tisíc korun ročně vyšší než tehdy. Akorát že tu máme ty sociální rozdíly, které jsou pořád větší a větší. A máme tedy i skoro deset procent obyvatel ohrožených příjmovou chudobou. A u toho se nemůžeme zase až tak moc radovat z toho, že není tak zle, že je to jedna z nejnižších hodnot v Evropě.
Příští rok si prý zase polepšíme, a to o devět stovek. Zase budeme o něco blíž průměru Evropské unie. Ale zase nám to přidání sežere růst cen. Tedy těm, kdo dostanou přidáno. Ostatní si pohorší.
Takže se máme líp? Nebo hůř To už nechám na vaší úvaze.

Nedá se říct, že by všichni, kdo v naší zemi žijí, měli dokonalý život. Spousta z nás si musí nejednu věc odepřít, aby vyšla s penězi, které má. Někdy si odříkáme luxusní věci a někdy i věci zdánlivě obyčejné a běžné. To podle toho, nakolik napnutý je náš rozpočet.
Ale jak tvrdí index společenského vývoje od společnosti Deloitte, zoufat si nemusíme. I když mají mnozí z nás problémy vyjít s penězi, máme se daleko líp, než jsme se mívali dřív. Naše kupní síla podle tohoto zdroje vzrostla od dob sametové revoluce o dvě třetiny, což znamená, že ten, kdo si tehdy mohl koupit tři nějaké věci, si dnes může koupit stejných věcí hned pět.

I když logicky jak kdo, protože si někteří z nás od těch časů polepšili více a někdo méně, a jsou i ti, kdo si pohoršili. Celkově však prý máme dvacátou čtvrtou nejvyšší životní úroveň mezi 146 zeměmi, které byly do tohoto hodnocení zapojené. A to vůbec není špatné.
Ty tam jsou i doby, kdy jsme byli přijímaní do Evropské unie jako chudí příbuzní se 69 procenty průměrné životní úrovně tehdejší unijní patnáctky. Dnes už jsme docela jinde, daleko výš. Platy u nás rostou od roku 1993 nepřetržitě a v letošním prvním pololetí jsme prý brali v průměru 33297 korun hrubého, kdežto v roce 1989 jen 3170 Kč.
A prý si navzdory tomu nevyhazujeme zbytečně z kopýtka. Šetřili jsme si a pořád si šetříme. V polovině devadesátých let jsme prý měli naspořených 13,05 % ze svých příjmů a loni pořád ještě 10,82 %.

Kupní sílu tak prý dnes máme o dvanáct tisíc korun ročně vyšší než tehdy. Akorát že tu máme ty sociální rozdíly, které jsou pořád větší a větší. A máme tedy i skoro deset procent obyvatel ohrožených příjmovou chudobou. A u toho se nemůžeme zase až tak moc radovat z toho, že není tak zle, že je to jedna z nejnižších hodnot v Evropě.
Příští rok si prý zase polepšíme, a to o devět stovek. Zase budeme o něco blíž průměru Evropské unie. Ale zase nám to přidání sežere růst cen. Tedy těm, kdo dostanou přidáno. Ostatní si pohorší.
Takže se máme líp? Nebo hůř To už nechám na vaší úvaze.