Českoslovenští vojáci, kteří se v březnu 1939 nevzdali

Tato poměrně málo známá epizoda v našich novodobých dějinách patří k tomu lepšímu, na co můžeme a měli bychom s hrdostí vzpomínat. Připomeňme si tehdejší události, které se odehrály na bývalém československém území před jednaosmdesáti lety.
Československý stát, již bez značné části území odstoupeného Německu, ale stále ještě se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí (jak zněl oficiální název současné části západní Ukrajiny) prožívá v těchto hranicích poslední hodiny své existence.  Píše se čtrnáctý březen třicátého devátého roku dvacátého století.Slovenský politik Josef Tiso se vrací z Berlína, kde si vyslechl Hitlerovy další úmysly s jeho a českou zemí. Slovensko na rozdíl od Podkarpatské Rusi získalo po mnichovské dohodě od pražské vlády autonomii a Tiso je předsedou jeho vlády. Tisovi a dalším slovenským politikům nyní prakticky nezbývá nic jiného, než vyhlásit samostatný slovenský stát. Pokud tak neučiní, německá armáda vtrhne na Slovensko a nastolí okupační režim. Československá vláda se dozvídá o vyhlášení samostatnosti Slovenska, a prakticky nereaguje. Rozhlas informuje o posledním vývoji a hlasatel přeje slovenskému národu mnoho štěstí na jeho další cestě dějinami. Orgány československého státu nyní kontrolují již jen území vnitřních Čech a Moravy a východních území Podkarpatské Rusi. Tyto země nemají společnou hranici a geograficky je stát prakticky v klinické smrti. Ne však vojensky. Maďarsko využívá československou agónii a vysílá své vojenské jednotky na území Podkarpatské Rusi, aby ji připojila ke svému území. Naráží však na tuhý a efektivní odpor tam dislokovaných a disciplinovaných československých jednotek.
Druhý den, 15. března jsou české země obsazeny Wehrmachtem, ale armáda se lvem na čepicích bojuje dál. Velitelům je jasné, že boj je marný, proto přecházejí k ústupovým bojům, které umožní přechod jednotek na území do té doby spojeneckého Rumunska s co nejmenšími ztrátami na životech. Takto úspěšně operují až do 23. března a poté Podkarpatskou Rus spořádaně opustí. Bez porážky a se ctí.
Podkarpatská Rus byla poté formálně součástí Československa již jen několik měsíců po osvobození v roce 1945. Navzdory marnému odporu obyvatel se stala součástí tehdejšího Sovětského Svazu. Dnes je nejzápadnějším územím Ukrajiny a autonomie se stále nedočkala. České stopy je zde možno stále nalézt, mnohde se netají nostalgií po společném státě s národem pod českými a moravskými horami. Určitě i díky českým vojákům z devětatřicátého.